Historie obce

Obec Bojanovice má v současné době 3 části – Bojanovice, Malá Lečice a Senešnice. O Bojanovicích je zmínka z zápisech zemských ji v roce 1107, kdy Kníže Svatopluk daroval tuto ves klášteru Ostrovskému u Davle. Tento dar pak listinou ze dne 17. 1. 1205 potvrdil král Přemysl Otakar I..

Při klášteře zůstaly Bojanovice až do husitských válek, po kterých je císař Zikmund v roce 1436 zastavil vladykovi Jakoubkovi z Řidky. Pro řád je zpět získal po 221 letech roku 1657 opat Matouš Ferdinand Zoubek z Billenberka.

Po zrušení kláštera ostrovského v roce 1785 zabavila statky bývalá c. a k. administrace státních statků a spojila je s obcí Slapy v jedno panství, jehož majitelem se stal v. roce 1825 rytíř Karel Bewdřich Korb z Weidenheimu , který ho v roce 1891 prodal říšskému hraběti Bedřichu z Westphalenu.

Obec neměla nikdy vlastní kostel a farnosti patřila k Sv. Kiliánu v Davli proto se občané rozhodli na náklady obce postavit kapli. Kaple byla v roce 1879 dokončena a zasvěcena sv. Františku Serafínskému z Assisi. Kaple je zapsána do seznamu movitých kulturních památek.

V Bojanovicích byla též v roce 1912 postavena škola, jejíž provoz byl v roce 1978 ukončena.

Historie Obce Malá Lečice

Nejstarší zmínka o obci Malá Lečice je z 21. 5. 1304, v potvrzení výsad pro Zbraslavský klášter králem Václavem II. Originál listiny se nachází někde ve Vídni, text listiny je k dispozici v Státním archivu v Příbrami. Historie této vesnice je nedílně spjata s dobříšským krajem i přes příslušnost k zbraslavskému klášteru. Lze se domnívat, že i tudy vedla „Zlatá stezka z Pasova.

V obci byla v sedmdesátých letech 19. století postavena škola a dne 5. prosince 1874 zapsána v zemských deskách pod číslem zakázky 92 a Obec Malá Lečice, která právo užívání k nemovitosti vložila do rukou školy Malolečické. Škola fungovala až do roku 1974.

V roce 2004 obec Malá Lečice oslavila svých 700. let založení.

Historie Obce Senešnice

Podle nejstarších zpráv lze počátky obce Senešnice vystopovat již v 11. – 12. století, kdy v okolí Pleše se začalo těžit zlato (tato informace však není písemně doložena).

V historických pramenech se uvádí, že na vrchu Pleši nad dnešním Sanatoriem byl starý hluboký důl pro zlatě, který měl svoji odvodňovací štolu a svého rozkvětu dosáhl za Karla IV. v letech 1346 – 1378.

První písemná zmínka o obci Senešnice se připomíná již na začátku 17. století za dobříšského hejtna Jana Libovického z Libovic (1614 – 1615) jako součást dobříšského panství. V roce 1630 byl hrad Dobříš i s panstvím prodán Braunovi – hraběti z Mansfeldu, nejvyššímu stolbovi a sokolníku Království českého a císařskému komořímu.

K panství patřila i Senešnice, územním ke kraji podbrdskému. Za třicetileté války 22. a 23. října 1639 byla Senšnice vydrancována a vypálena žoldnéry rotou rejtarů Bannérových. Po skončení třicetileté války roku 1648 se vesnice Senešnice vzpamatovala a začala se obnovovat. Další krutý osud ves stihl na jaře roku 1713 kdy se z Prahy šířil nor do širokého okolí. Po zavedení povinné školní docházky Marií Terezií v roce 1848 navštěvovala místní mládež školu v Mníšku a od roku 1882 školu v Nové Vsi pod Pleší.

K historii této obce patří i hluboké náboženské založení jejich obyvatel o čemž svědčí i kaplička která pravděpodobně byla postavena v letech 1848 – 1850 (tento letopočet byl objeven při rekonstrukci v roce 1994. V obci jsou i mimo jiné postaveny katolické kříže, které byly postaveny většinou ze sbírek občanů a za nemalého přispění školních dítek, které k tomuto účelu pořádali několik dětských divadelních představení a výtěžek z nich věnovali na jejich stavbu. V roce 1880 při sčítání obyvatel a domů měla Senešnice 34 domů a 217 obyvatel. Za třicet letí tj. v roce 1910 40 domů a 203 obyvatel.

V roce 2004 oslavila obec Senešnice 400. let svého založení. I přes ti, že tato obec podle nepodložený zpráv má svou minulost již ve 12. a 13. století n.l..

Z výše uvedených útržků pamětí o obcích Bojanovice, Senešnice a Malá Lečice si lze představit neopakovatelnou krásu a malebnost všech tří vesniček. Lze jim jen popřát, aby, tak jak se čas nikdy nemůže zastavit a musí pokračovat dál byl k nim příznivý a shovívavější pro časy budoucí a příští.